Ztratil jsem boty a nemohu je nalézt. Nacházím jen samotu, bolest, utrpení. Nikdo mi nemůže pomoci. Je to jen má věc. Mé boty. Mé ubohé bosé nohy. Rozhlížím se kolem, je tu tma, velká tma a zima. Zebou mě prsty, na mých ubohých bosých nohách. Hmátnu do tmy. Poprvé, bez úspěchu. Podruhé, bez úspěchu. Potřetí, cítím něčí ruku. Studenou, holou vyzáblou ruku. Prsty zkřehlé jak čerstvě upečené vanilkové rohlíčky, které rozdrobí se na milion kousku pouhým mrknutím oka. Ta ruka, je mi povědomá, nebezpečně povědomá. Jakoby, jako by byla moje. Zjišťuji, že nejsou to jen boty, co mi schází. Někdo mě okdradl, sprostě okradl. Vzali mi tělo, duši a moje ztracené, navždy zatracené boty.

Kdo to byl? Kdo mi vzal můj život? Můj osud. Byl to Bůh? Věřit bych musel, aby mi ten mohl něco vzít. Tak kdo tedy? Moje rodina? Byla by schopná mi vzít tolik? Byla by schopna mi vzít vše? Vše na čem mi záleželo? A s tím i mé boty? Přemítám to v hlavě, jak kdysi dávno jsem přemítával stránky obrázkových knih. Jak je to dávno, jak. Už je to tak strašně dávno, co jsem dokázal hodiny sedět u těch nejjednodužších věcí ochomen jejich krásou, jejich důležitostí.

Stojím a hledím vpřed, pohled jak kdyby do zrdcadla. Ale přece jenom jsme jiní. Mám dvě tváře. Jsem rozdělen do dvou různých osob. Ale ani jedna nevlastní, co jiného než mé zpropadené boty…

Otázka zní, co je to to slovo BOTY… ;)

Trackback Post

Related Posts