Každý rok je něčím zvláštní a něčím nový. Avšak já se navracím každým rokem zpět do svých mladých let, kdy jsem byla malé holátko, které zbloudilo v naše hlavní město, Prahu!
V pátek 8.6 jsme se s mojí sestrou nalodili do autobusu, který mířil na místo setkání. V autobuse jsme narazily na pár smradlavých dětí, které jely bohužel také na konečnou zastávku Florenc. Ale i přeze všechna úskalí a strasti jsme zcela neporušené (alespoň fyzicky, když už ne psychicky) dostali na určené místo setkání. Tam nás už netrpělivě očekávali bratr a bratránek.
Na zahálení nebyl čas, neboť jsme se ihned přesunuly do podzemních prostor, kde překvapivě sídlilo metro, které nás s ostatními spolykalo a vezlo na zastávku Vyšehrad. Ani nevím jak, ale najednou jsem stála na Vyšehradských hradbách a shlížela na matičku Prahu v celé své kráse. Byla jsem tu už mockrát, ale i přesto sem musím jít. Znova a znova. Toto se jen tak neomrzí. Má to svoje kouzlo, co tam na vás nahoře dýchá, kousek historie celé naší země. A ti lidé, co bydlí a pracují v těch domech, co se před Vámi rozprostírají.
Obklopovalo nás obrovské horko a dusno, které by se i nenabroušenou kudlou dalo rozkrájet na milion kousků. Avšak ani to nám nemohlo zkazit dobrou náladu. Po krátkém posezení se svačinou (sýr + bagetka), jsme se zdvihly a pokračovali v cestě za “dobrodružstvím”. Pomalu jsme sestupovali na Vltavské nábřeží, z kterého bylo možno spatřit nejrůznější výjevy, jako například trénující veslaře, různé čluny, líně pohupující se polorozpadlé staré lodičky a všudypřítomné labutě s holuby a kačenami. Byla tu moc příjemná atmosféra.

Další na programu našeho prvního dne byla návštěva čajovny. Šli jsme kolem tančícího domu, který vypadal, jak kdyby se každou chvíli měl zřítit. Od něho to bylo do čajovny už jen kousek. Byli jsme tam coby dup a příjemně si zde odpočinuli. Po této návštěvě jsme se odporoučeli na tramvaj o pár set korun lehčí, ale přesto plni dobrého čaje a dalších pochutin. Tramvaji jsme dojeli k poliklinice, odkud jsme pěšky došli Modřanskou roklí až k bydlišti, kde jsme ulehli do postelí a usli spánkem spravedlivých.:)

A už tu byl další den, sobota 9.6. Tento den byl speciálně vyhrazen k návštěvě výstavy kaktusů a sukulentů. Zúčastnili se: Já, Hanka, Míla, Ondra a Pavel. Výstava slavila kulatiny, jelikož už byla 40. Bylo to moc pěkné, jako každý rok, až na to, že tam bylo hodně lidí, takže když člověk nedával pozor, občas přez někoho přepadl a podobně. Po tomto zážitku jsme se vypravily na Václavské náměstí, kde jsme navštívili naši oblíbenou Hájkovu cukrárnu, v které jsme si dali každý po jedné točené, banánovo-jahodové zmrzlině. Odtud jsme plni nového elánu zajeli pod Petřínskou rozhlednu. Kopec, který nás čekal, jsme nejprve chtěli vyjet lanovkou, ale po zhlédnutí dlouhé fronty jsme se rozhodli pro lepši dopravní prostředek, naše nohy. Kopec to byl obrovský, ale cestou jsme udělali zajímavé fotky, tak alespoň sem měla radost, že jsem šla po svých. Nahoře jsme hlasovali o tom, jestli si vystojime frontu a půjdeme úplně nahoru, na Petřín. Můj a Mílův zájem o to jít nahoru byl po všech útrapách podpořen a šlo se čekat do fronty. Když jsme stáli těsně u okýnka, paní, která prodávala lístky nám oznámila, že se rozbila pokladna a že máme přijít tak za 45minut. No tohle 100% naštve. Tak jsme se na to vykašlali a odkráčeli na hrad. Prolítli jsme kolem katedrály sv. Víta a sešli dolů, do Valdštejnské zahrady. Bylo to velmi příjemné, octnout se v zeleni. Krásné velké jezírko dokreslovalo tu pohodovou atmosféru do dokonalosti! Všem těm, kdo tu ještě doposud nebyli vřele doporučuji. Je to opravdová krása. Pak jsme si jeli koupit zmrzlinu a něco k pití. Poseděli jsme na lavičce u kostela sv. Václava, trochu se prošli a odjeli zase domů (k tetě, která poskytla přístřeší).
Ráno 10.6 jsme se nasnídali, se všemi rozloučili a vyrazili na vlakové nádraží. tady na nás čekala mašinka, která nás odvezla do našeho domova. Jak se říká všude dobře, doma nejlíp. Tak zase za rok!

Trackback Post

Related Posts